Vyžrané tlusté prase!

Jednou jsem v článku na Internetu použil expresivní slovo prase.
V diskuzi se to některým čtenářům nelíbilo – že je to agresivní a necitlivé, když srovnávám tlusté lidi a prasata, že je tím urážím a ponižuji. Vím. Přesně to jsem chtěl udělat. Ponížit, vysmát se, shodit. Již od dětství si pamatuji, že děti, které měly jenom mírnou nadváhu, byly vždy automaticky terčem výsměchu a opovržení. Tlusťoši, vypasenci, vepři, sloni, tuleni, špekouni… Vím, dětský kolektiv je k odlišnostem obzvláště vnímavý a následně agresivní a necitlivý. Může (i neprávem) zranit a vyvolat dlouholeté trauma. Negativní vnímání obezity je v naší společnosti celkem běžné. Skutečně! Obezita není „in“, není „trendy“. Je to neohleduplné, ale je to tak.

Jak je to vlastně s ohleduplností k obézním? Kde má hranice? Území politické korektnosti (o nic jiného totiž nejde) nemám rád. Považuji to za pouhé slovíčkaření, když se ke stejné věci hledá lépe znějící název. Hezčí pojmenování pro tlustého? K čemu? Aby mohl nerušeně přibírat a aby nikdo nemohl o jeho nadváze mluvit necitlivě či nelichotivě?

Nadváha však není nic lichotivého. Nic, na co by někdo mohl být hrdý. Obezita není nic, co by bylo třeba ochraňovat hezkými slovíčky. Není to ctnost, ani nic prospěšného. Obezita škodí. Obezita je prohra.

K obézním lidem je zapotřebí přistupovat citlivě – je jasné, že mají mnoho problémů, často těmi problémy velice trpí, a přitom se nedokážou přinutit se svojí váhou něco dělat. Kde je však hranice, po kterou máme být ohleduplní, citliví a taktní? V jisté chvíli bychom měli být nejen neohleduplní, ale měli bychom být zcela proti. Můžeme hledat citlivější pojmenování jako narkoman, feťák. Alkoholik by asi také radši viděl titul „zasloužilý konzument“ než „starý vožrala“. I kuřák by byl zajisté rád, kdyby byl spíš „ten, co si občas zapálí“ než „ten smradlavý chlap, který na balkóně zamořuje vzduch i sousedům“. Nevím však přesně, čím by si tito lidé měli zasloužit naši ohleduplnost. Nejsou ohleduplní ani sami k sobě.

Vím, obezita není podmíněná pouze chutí do jídla. V mnohém nás ovlivní příklad, prostředí, geny, reklama, vzdělání. Obezita je onemocnění, které může být součástí onemocnění jiného. Absolutní většině obézních by ale stačila disciplína na to, aby se dostali na váhu, která je alespoň nebude ohrožovat na zdraví. Ušetřilo by se docela hodně peněz – například z těch, na které se všichni skládáme v rámci zdravotního pojištění. Léčba následků obezity je jedním z největších řezů „koláče financí“ ve zdravotnictví.

Když smysly kážou nesmysly…

Dříve, než napíšu cokoli jiného, rád bych vymezil mantinely. Stále píšu o velké nadváze a nejčastěji o lidech ve středním věku. Zamýšlím se o tom, zda máme o obezitě mluvit s nejbližšími – citlivě, konstruktivní – nebo ne. Zda máme v rodině dovolit, aby obézní dostal tři přídavky hlavního jídla a po něm dva řezy s dorty a zmrzlinu.

Doporučuji, abychom systematicky motivovali alespoň svých nejbližších – pokud jsou obézní – aby s tím něco dělali. Zkuste jim pomoci tím, že jim ztížíte přístup ke cukrovinkám, ke pamlskům. Poproste je, aby navštívili specialistu, obezitologa, který pomůže víc, než jakési falešně taktní mlčení v situaci, kdy si někdo z blízkých ubližuje přejídáním.

Mnozí teď namítnete, že obézní člověk nechce, aby se mu kdokoliv míchal do života. Možná řeknete, že na to má právo. Že řeči o obezitě mu přivodí stres a odpor a pak přibere ještě víc! Jako výmluva je to fantastické. Jmenuje se to racionalizace. Dovolte krátký exkurz mezi alkoholiků.

Alkoholik je člověk, který pije i přesto, že mu pití přináší problémy. Zdravotní, sociální, psychologické. To je jedno jaké. Alkoholismus je porucha.

Normálně fungující člověk se vyhýbá věcem, které mu způsobují problémy.

Pokud se udeří kladívkem, bolí. Příště si dá pozor. Po česneku mu smrdí z úst? Před důležitým jednáním si česnek nedá. Pokud mu nějaká potravina škodí (průjmy, žlučník …) vyhýbá se jí.

Alkoholik však pije dál, i když ho kvůli tomu vyhodí z práce, manželka se rozvedla, ztratil přátel. Stále pije, protože musí.

Kdybyste mu navrhli, aby s tím přestal, neřekne vám „ano, já jsem fakt asi alkoholik, musím s tím něco dělat, děkuji za nabídnutou pomoc, rád ji přijmu“. Ne. Vynadá vám. Abyste mu dali pokoj, protože vůbec nic nechápete. Nestresujte ho ještě i vy! On přece „musí pít, protože …“. A cokoliv, co zazní po slově protože je racionalizace. Umělé, na první pohled rozumné vysvětlení, proč ten člověk pije a musí pít dál. Naštve se na vás, protože mu už ani vy nedáte pokoj. Do pekla, vždyť je svoboda, kdo chce pít, ať pije. Nato jsme cinkaly klíči na náměstích? Tak se již neser a štrngnime si. Na játra!

A když mu nedáte pokoj s pitím, možná se jednoho pěkného dne od něj dozvíte, že pije „proto, že je stále ve stresu, protože mu vy stále nedáte pokoj!“.

Taková taktika se jmenuje přesouvání odpovědnosti. On pije, vy jste za to vinni, že jste mu pít zakazovaly. Naivní, ale mnoho lidí tomu zpočátku i uvěří.

A zpět mezi obézních.

Obézní jí hodně přesto, že mu obezita přináší problémy. Zdravotní, sociální, psychologické … Už tušíte kam mířím?

Obézní není normální fungující bytost. Trpí poruchou výživy – přijímá více, než potřebuje a nepřestává s tím, ani když má vážné problémy. Nechce nic změnit, nechce omezit své jídlo a pohodlí.

Pokud se s ním pokusíte o obezitě mluvit, bude bojovat proti vám, v strachu, abyste ani náhodou nesáhli na jeho životní styl.

Samozřejmě, že ho stresuje, pokud mu někdo připomíná to, co sám dobře ví – že by měl změnit své návyky. Ale tu změnu nechce udělat. On totiž musí „mít nyní klid a jíst víc, protože …“. Neboť medvěd. Racionalizace. Asi jí věří i on sám.

A když mu nedáte pokoj a budete chtít, aby šel k lékaři, nebo méně jedl, možná se jednoho pěkného dne od něj dozvíte, že nyní „kvůli vám musí jíst ještě víc, protože je stále ve stresu, jak mu stále nedáte pokoj!“ .

Ano. Přesouvání odpovědnosti. On žere, za co můžete jen vy, protože jste mu jíst zakazovaly.

Jen málokdo by uvěřil tomu, že by jedl méně, pokud by se téma nebyla otevřela.

Nevěříte? Zkuste Dlouhodobý poprosit, aby nedojedl půl porce oběda. Možná se na vás překvapeně podívá, ale klidně to udělá, pokud k tomu máte důvod. Nelze si hned dvě porce jen proto, že jste ho požádali …

Ano, je nepříjemné, že obézní musí měnit své návyky. Ale to musí i člověk s cukrovkou (často také obézní, diabetes druhého typu jde s obezitou „ruku v ruce“). I cukrovka je onemocnění, které vyžaduje změnu životního stylu. Nebo alergie na lepek vyžaduje bezlepkovou dietu. Nebo alergie na laktózu, zda žlučníková dieta … Všichni ti, co mají takové nemoci, musí se podřídit dietním požadavkům, jinak by měli vážné problémy.

Myslíte, že by si dítě, které trpí celiakií nedalo párek v rohlíku? Dalo. Dalo by si ho stejně rádo, jak rád by si ho dal i obézní. Ale rozdíl je v tom, že obézní si ho prostě dá. Ublíží mu totiž se zpožděním a to je nejhorší na obezitě – trest za obžerství přichází později.

Uznáváme nutnost diety při alergiích, respektujeme dietu u „žlučníkářům“. Nepokoušíme jejich lákadly. Ale obézním tolerujeme, že se cpou nejednou přímo nepříčetně … Proč? Jaký je rozdíl mezi člověkem s alergií na mléko a například vašim obézním bratrem?

Jen ten, že obézní neumře na počkání. Nezvalí se po prvním douškem tak chutnáme dortu se záchvatem na zem. Škoda. Smysly mu kážou nesmysly. Aby jedl dorty, krémové řezy, koláče, klobásy, slaninu …

Tak co – mlčet, žij zasáhnout?

Co v případě, že vaše matka trpí obezitou a právě do sebe tlačí dort? Co v té chvíli? Ona a vy v jedné místnosti. Taktně pomlčíme? Ať se jen dobře nažere, ó i praskne?

Nejsme náhodou částečně zodpovědni za to, že mlčky tolerujeme to, že se naši blízcí v naší přítomnosti přejídají? (Nebo třeba kouří …)

Řeknete mi: „i tak si nesají říct“. Mám protiotázku. Řekl jste jim to dostatečně důrazně? Nebo servírujete na večeři uzené kolínko se slovy „ale nemělo by se …“. Pokud máte v rodině obézních, vaříte racionální stravu?

Podle mého názoru není ohleduplné přihlížet se, jak naši blízcí tloustnou a vědět přitom, co je čeká. Pokud již o věci nechcete s blízkými mluvit, zkuste alespoň doma podávat jídla, které nejsou energetickými bombami. Podávejte malé porce a zařiďte věci tak, aby už nezvýšilo nic na Duplo … Velké porce nezdravých jídel jsou jen návykům, od kterého se dá upustit. Asi budou někteří naštvaní, ale pokud neustoupímť, zvyknou si.

Tučnenie není jev neměnný. Pokud má někdo nadváhu, tak pak s velkou pravděpodobností bude mít o pár let ještě více kilo, než dnes. Tučnenie, pokud s ním postižený nic nedělá, je jednosměrný proces. Jisté je jen jedno: tučnejúci za nic na světě nebude chtít nic změnit. Chce dále žít v klidu, dobře jíst a mít svůj klid. Rád by sice zhubl, ale jen tak, aby sám nemusel nic změnit.

Ať se tedy každý stará sám o sebe?

Každý je strůjcem svého štěstí. Je však vhodné alespoň v duchu si položit otázku: ví náš blízký, který tloustne, jaké důsledky to bude mít?

Mladý člověk si často nedokáže představit, jaké účinky mají na organismus roky. Dnes pár kilo navíc může znamenat o pár let pár desítek kilo navíc. Má váš syn v dvacítce zanedbatelnou nadváhu 10 kilo? Po třicítce to může být 25 kilo – no ano, trochu to vidět, ale u chlapa to přece „nevadí“ – říká si nejeden rodič. Po čtyřicítce to může být už nadváha 50 kilo a čekají vás první návštěvy v nemocnici, kde se zotavuje po infarktu.

Takový scénář si člověk nerad připouští, nejednou se bojíme „myslet na špatné, abychom to nepřivodili“. Ničemu však neprospejeme, pokud necháme věci mlčky běžet.

A už dost, změňme téma. Jdou svátky. Co budete péct?

• Komentáře k článku (14)